Luxusní šlapka v pražském metru

Cítím se jak dvakrát použitý toaleťák, jsem naprosto vyšťavená. Pokazilo se mi auto, takže mě nenapadlo nic lepšího, než použít metro. Nevím, co jsem snědla za houbičky (lanýže to nebyly, držím se!!!), ale chvíli jsem si myslela, že to donce bude dobrý nápad a budu ho moct praktikovat častěji. Sláva Julči  'já mám právo sedět' pominula, takže jsem na ni i ostatní podobná individua v 7 ráno zapomněla. Přece jen, se pohybuju mezi trochu jinou vrstvou obyvatelstva a upocené dělnice s rozepnutým poklopcem často napotkávám. A rozhodně už vůbec vedle nich nesedím, takže jsem stála, držela se tyče přes béžové kožené rukavice a snažila se vypadat neviditelně.

Bohužel když máte na nohách dvanácticentimetrové loubutinky, v ruce bobíka (moje nová Mulberry taška) a barevný kabát Prada, neviditelně nevypadáte, takže se okolo mě brzy uskupila čtveřice výrostků se slovy, že tak luxusní šlapku ještě neměli. Když jim vykouřím, budou mi posílat rentu dalších pět let. Řekla bych, že mi můžou políbit prdel, ale obávala jsem se, že by to vzali do slova.

To se fakt může stát jen mně. Vážně začínám uvažovat o ochrance. Táta mi ji navrhoval už před pár lety, když mi chodily výhružné dopisy od nějakého pošuka, ale já to s díky odmítla. Přece jen mi bylo osmnáct a chtěla jsem si užívat tak moc, jak jen to bylo možné a kdyby bodyguard viděl, co jsem dělala, radši by spáchal harakiri, protože by nebyl schopný mě chránit. Ale o tom zase někdy jindy.
Co se ještě týče metra, samotnou kapitolou je orientace v navigačních cedulích. Horší jak na letišti J. F. K. V New Yorku. Volám kamarádce Nikol, NIC. Jak není signál? Žijeme snad v 18. století? Chvíli se rozhlížím, snažím se rozpoznat domorodce od turistů. Nakonec snad-ještě-ladným krokem mířím k nejsympatičtější dělnici. Trefa! První úspěch. Paní ochotně líčí, kudy se dostanu na Vyšehrad. Několikrát opakuji díky a vydávám se správným směrem.
Ps: Dojela jsem, ale zpět domů už jedině taxíkem