neděle 30. března 2014

Měsíc v blázinci

Už je to dlouho, co jsem se neozývala. No, nebudu to obkecávat a prostě se přiznám. Zavřeli mě do blázince. Teda ne, že by mě tam nějak násilně drželi, spíš jsem tam byla dobrovolně, ale zní to líp, když řeknu, že mě tam zavřeli. 
Řeknu vám, neznám lepší odpočinek. Ok, možná  by se to dalo srovnat s loňskou dovolenou na Maledivách, ale za její cenu by se dal pořídit už nějaký malý byt, takže pobyt na psychině jednoznačně vede, protože je zdarma. Jasně, chápu, že vám to ke mně nesedí, takže přiznávám, platila jsem si nadstandardní pokoj, ale to je vše, vážně.
Nicméně moji vášeň v nakupování to nevyléčilo. Vykupovala jsem eshopy s luxusním zbožím a nechávala si je posílat do léčebny. Nevěřili byste, jak sestry závistivě koukaly, když se mi pokoj začal plnit krabicemi Blahnik, Louboutin a Kenzo. Čím víc věcí přibývalo, tím se zvyšovala jejich péče o mě. Nakonec to dopadlo tak, že se se mnou tolik kamarádily, že i po pracovní době se mnou vysedávaly na terase, za hezkého počasí nebo ve foyer, když pršelo. 
Povídala jsem jim o svých zážitcích, stejně tak, jak píšu zde na blogu a zdálo se, že se baví a proto jsem se rozhodla, že budu pokračovat v psaní. Tímto bych chtěla poděkovat i svému prvnímu followerovi. 

neděle 16. února 2014

Přiznání rozmazlené nány

Mám deprese, vážně silné. K psycholožce chodím pravidelně už od malička. Nikdy jsem netrpěla materiálním nedostatkem, ani nedostatkem péče. Přestože matka měla vždycky radši své šperky než mě. Ale chyběla mi láska a pocit, že musím o něco bojovat, protože jsem vždy měla, na co jsem si vzpomněla- koně, nejlepší panenky a nejlepší narozeninové oslavy. Řeknete si, bože to je kráva, na co si stěžuje? Ale kvůli tomu rozmazlování ze mě vyrost špatný člověk, který si myslí, že může mít vše, může všechny ovládat. Snažím se s tím něco dělat, ale jestli jste četli předchozí články, jistě vám je jasné, že to je běh na dlouhou trať a prostě to je ve mně.
Nikdy jsem nikoho nemilovala, jen sama sebe. Nedokážu mít k lidem citovou vazbu a mrzí mě to. Občas si přeju být chudá, tedy mít peníze tak akorát na vyžití. Klidně bych vyměnila celý svůj drahý šatník (a vězte, že oblečení je má veliká vášeň) za to, abych byla dcerou někoho jiného. 

úterý 11. února 2014

Filmová doporučení


V poslední době jsem měla pesimistickou náladu. Kdyby vás to zajímalo, pořád spím se svým instruktorem jógy, ale je to vyloženě jen o živočišné potřebě mít sex. Nicméně už jsem odbočila od toho, čím se chci dnes zabývat a to jsou filmy. Obecně mám ráda komedie, ale jak jsem se již zmínila, mám teď deprese a proto tyto filmy nejsou vyloženě jindy oblíbené ptákoviny jako Zahulíme uvidíme.

Lost in translation/ Ztraceno v překladu
Můj nejoblíbenější film. Rozhodně. Sleduju ho, jen když mám melancholickou náladu a to taky doporučuju vám. Popsala bych ho jedním slovem- krásný. Připomíná mi můj život. Mám vše, co bych si mohla přát a ještě mnohem víc, ale jsem izolovaná, nepochopená, stejně jako hlavní hrdinové tohoto filmu. 
Pokaždé, při závěrečných titulkách se cítím na jednu stranu nádherně, ale také osamoceně a chci do Tokia.
Ps: sledujte jen v originálu s titulkama, vlastně to platí o vśech filmech, které zde zmiňuju. 

Into the wild
Občas chci utéct od dnešního světa, vzdát se veškerého bohatství a zodpovědnosti a bydlet v divočině. Jistě, každý kdo mě zná si myslí, že bych to nezvládla. Kamárad mi jednou řekl:' Ty bys v džungli umřela do hodiny.' Doufám, že se plete, protože jestli najdu někdy odvahu, odejdu. Tak moc mě tento snímek inspiruje.


pondělí 3. února 2014

Sexy instruktor jógy II.

Pokud jste nečetli první část, tak prosím zde, aby vám to dávalo smysl http://coco-sophia.blogspot.cz/2014/02/sexy-instruktor-jogy.html

18:50 Přijíždím ke studiu, kontruluju se v zrcátku, jestli vypadám OK a vcházím do budovy. XES už na mě čeká a usmívá se tím trochu spratkovským a vyzývavým úsměvem, který by instruktor jógy mít neměl.
Má na sobě černé tílko a modré kraťasy. Dokonale sladěné ve značce Adidas. Ačkoliv mám nutkáni zrychlit, když ho vidím na druhé straně chodby, jednak nervozitou, ale taky vzrušením, zachovávám stejnou rychlost. Ženám rychlá chůze nesluší, říkávala babička.
'Dobrý večer, rád vás vidím,' zdraví mě a vyprchává ze mě tím i poslední sousto odvahy.
Mám chuť se dát na útěk, ale jako moudrý dospělý člověk zůstávám. Vždyť to je přece jen obyčejná soukromá lekce.

Jdu se převléknout a pořád přemýšlím, jak to udělat, aby to skončilo, jak chci já- sexem. Zvednu hlavu a na stěně si všímám plakátu, na němž jsou dvě postavy- muž a žena v nádherné zvedačce a v tom mi to dochází- Akro jóga! Pro neznalé se jedná o typ jógy, kdy se praktikují akrobatické prvky (viz obrázky) a tím pádem se sebe budeme pořád dotýkat. Díky tomu, že už jsem ve cvičení celkem pokročilá, nebudu aspoň vypadat úplně jako nemehlo.

Z úvah mě vytrhuje klepání na dveře a sametový hlas: 'Slečno, už jste?' Mám takový pocit, že to má sexuální podtext, nebo jsem jen tolik nadržená, takže vidím sex i tam kde není?

Převlečená jsem, takže vycházím z šaten. Cítím, jak mě XES sjíždí pohledem. Zajímalo by mě, co si myslí.

V sále se mě ptá, jestli mám určitou představu, co bych chtěla cvičit, když odpovídám Acroyoga, uznaně na mě pohlédne.

Začínáme klasicky rozcvičením a pokračujeme ke složitějším cviků, nebudu vás zatěžovat názvy pozic, protože většina stejně netuší, jak vypadají.

---Od teď by neměly číst osoby mladší osmnácti, ok tak možná patnacti let.

neděle 2. února 2014

Sexy instruktor jógy I.

Právě jsem se vrátila z lekce jógy. Začla jsem tam chodit před 8 měsíci jen kvůli trenérovi. Ty jeho uhrančivě modré oči a božsky vypracované tělo by očarovaly každou plus další 4% obyvatelstva. Ze začátku si mě moc nevšímal. Dost mě to štvalo, ale jakmile jsem zjistila, že dává soukromé lekce za 800/hod, počala jsem spřádat plány, jak ho dostat. Po usilovných hodinách a hodinách přemýšlení a ukájení se nad myšlenkou, že si to spolu rozdáváme vytahuju z kapsy iphone a vytáčím.
'Prosím?,' ozve se jeho hlas hebký jako kožich z norka tety Marči.
Předem jsem si připravila, co budu říkat, takže v ruce svírám levandulový papír a čtu:' Dobrý den, volám správně panu XES? U telefonu Coco Sophia.'
Vymyslela jsem si, že lekce nestíhám kvůli škole, přestože zrovna v pondělí večer nic nemám.
Přichází první zklamání: 'Promiňte slečno, ale už soukromý lekce neposkytuju.' 'Nestíháš tolik milenek?' Pomyslím si, ale mlčím a trvám na vysvětlení.
Teď už je mi připravený text k ničemu, s takovou odpovědí jsem nepočítala.
Tvrdí, že má spoustu práce, ale já vytahuji své nejsilnější eso z rukávu: ' Doteď jsem k vám chodila na pondělní lekce a nechci kvůli své práci měnit trenéra.' Obratem ještě dodávám:' A když jsem na internetu četla, že poskytujete soukromé lekce, byla jsem nadšená.'
Zafunguje to a přichází otázka, kterou zoufale očekávám: 'Opravdu? A která vy jste?'
S úsměvem rozšířeným do písmene D odpovídám: 'Ta vysoká brunetka. Většinou nosím tílko v mentolové barvě.'
Chvíli mlčí a pak se ozve: 'Aha, moment, kouknu do diáře.'
Teď už vím, že mám vyhráno, protože je mi naprosto jasné, že tuší, s kým mluví.
A měla jsem pravdu. Dohodli jsme se na středě v 19:00 hodin ve studiu. Jééj. Tak přece jen nemá šukání dost.

pondělí 27. ledna 2014

Bláznivé nakupování

Pokud jste nečetli minulou část výletu do Paříže, nemá cenu číst dál tento text, takže prosím zde je první část: http://coco-sophia.blogspot.cz/2014/01/ceska-ostuda-atentatnice-v-letadle.html

Přistáváme přesně v 15:45h na letišti Charlese de Gaulla, letuška hlásí venkovní teplotu- 4 stupně nad nulou. Trochu jsme si polepšily, ale bílé  písečné pláže, azurově modré moře a třicítky nikde, takže St Barths to teda není.

Budova CDG už toho pamatuje docela dost. Kdybych zde už několikrát nebyla, rozhodně bych bloudila jako párek italských turistů, které jsem potkala už na palubě našeho Airbasu. Lámanou angličtinou se mě ptají, kudy k Baggage. Jasně naviguju: 'Go to left!' A ještě ukazuju na směrovou tabuli. Chvíli je pozoruji, jak mizí v dálce a pak stejně zahnou vpravo.
Jsem si jistá, že tam ti cretinos bloudí doteď. Ale když někdo nemá orientační smysl, jak vůbec může mít odvahu cestovat?
----

Bereme si taxík, RERem (francouzský metrovlak) mi to stačilo jednou. Nejsem rasista, ale cítím se tam spíš jak někde v centrální Africe, což pro dvě slečny- bělošky- není zrovna ideální.
Při placení 80€ se mi protáčí panenky, musím si rychle zvyknout na místní ceny. Ne, že bych si to nemohla dovolit, ale přece jen mi přijde divné dávat 4€ za láhev vody.
Niki vybrala hotel, v němž jsem ještě nebyla a tak čekám, čím překvapí- Paris Marriott Hotel Champs-Elysees 🌟🌟🌟🌟🌟. Musím říct, že za tu cenu nic moc. Jasně, lokace je perfektní, ale pokoje by mohly být ještě větší a lepší. Přemýšlím, kolik asi platí šejk, kterého doprovází 4 manželky a 6 dětí a jestli mu tento luxus nepřijde málo luxusní.
---

Dostaly jsme hlad a přemýšlíme, jestli jíst v předražené hotelové restauraci, nebo zkusit najít něco venku. Lenost vítězí, takže si objednávám Entrecôte Black Angus bio grillée, purée à l’huile d’olive, jus de veau réduit. Zkráceně a méně opulentně se jedná o klasický rib eye steak. Ale musím uznat, že je vážně dobrý. . Po té mléčné dietě mi připadá ješte 32x lepší než obvykle, však přesně o tolik stojí víc, než jogurt v pařížském supermarché.




Dalším plánem jsou- hlavní důvod této cesty- nákupy. Vcházíme do butiku Louis Vuitton, který téměř sousedí s naším momentálním domovem, a od této chvíle se dostávám do extáze. Nepamatuji si, co se dělo od momentu, kdy jsme vešly do prvního obchodu. Eura lítají, blažený výraz v obličeji se zvětšuje úměrně s tím, jak se zmenšuje částka na bankovním kontě. Z transu se dostávám až když ležím v noci v posteli obklopená taškami těch nejlepších značek a o 2534,56€ lehčí.
Zase jsem to udělala. Nemůžu si prostě pomoct. Když vidím ty úhledně uspořádané regály, probouzí se ve mně někdo jiný a nakupuje a nakupuje, dokud nepadne vyčerpáním.
Niki je na tom ještě o něco hůř. Zhubla 3496€, ale za to má Chanelku. Slyšíte dobře- tu legendární, černou, prošívanou. Sen každé ženy. Taky si ji jednou koupím, upřímně teda tajně doufám, že mi ji jednou koupí přítel, proto jsem si ji ještě sama nekoupila...
Osobně jsem nejvíc hrdá na zlaté sako od Balmaina, je neuvěřitelně, čeština nemá to správné slovo, tak musím použít angličtinu- eye catching a celkově ho miluju. Taky mám černé lodičky Prada , ale to je klasika. Kdybych si nekoupila Pradu, nebyla bych to já.
---
Už máme vyčištěné zuby a ležíme si každá ve své posteli. Řekla bych, že dnes nás čekají sladké sny. To mi připomíná, že musím zítra skočit pro ty makronky pro máti.


A pár insta fotek




neděle 26. ledna 2014

Česká ostuda a atentátnice v letadle

Je sedm ráno a budí mě bzučení iphonu. Vždyť je sobota, to přece není budík. Nebo jsem tak blbá, že jsem si ho nastavila? Pomyslím si a ještě se zalepenýma očima šmátrám po mobilu. Na obrazovce vidím fotku Nikoly, proč mi proboha volá tak brzo? 'Haló,' přikládám telefon k uchu. Ozve se nesrozumitelné pištění, jemuž nerozumím. Přisuzuji to svému rannímu ochromení smyslů, ale taky snížené inteligenci osoby na druhé straně. Nebo ne?
'Co říkáš?' Ptám se.
'Vstávej, jedem nakupovat!!' Jo, nízká inteligence, měla jsem pravdu. Obchody přede neotvírají dřív jak v devět.
A tolik povyku kvůli nákupům? Vůbec se mi nechce a tak rozespale odpovídám: 'Ani náhodou.'
'Ve dvě nám letí letadlo!'
Tato věta mě zázračně probere. 'Cooo? Faakt? Kaam?' Pištím úpně stejně jako Niki na začátku hovoru.
'Paříž! Ve dvanáct tě vyzvednu, buď ready.'
'Tak to je bomba, budu tě čekat. Na jak dlouho se mám sbalit?' Ptám se.
'V neděli večer se vracíme, stačí ti příručák.'
Rozloučíme se a jde se balit.
Miluju tyto nenadálé výlety. Na dovolenou do Karibiku umí jet každý, když to organizuje půl roku dopředu, ale já už za pár hodin budu v hlavním městě Francie. Jasně, mohla bych použít typické přívlastky jako hlavní město módy nebo kultury, ale z vlastních zkušeností to je především hlavní město černochů, muslimů a smradu. Naštěstí budeme bydlet na Champs- Elysees, tam smrad není nikdy!
Beru cestovatelskou Vuitton Neverfull, kterou české rádoby celebrity nosí jako luxusní doplněk do města, protože přece se řídí heslem když už kupuji Vuittonku, tak ať mám za ty prachy aspoň hodně místa a je tam co nejvíc monogramů, že jo.
Nicméně na rychlo výlety se hodí dokonale, takže beru kartáček, make-up, pár kousků oblečení a to nejdůležitější- kreditku! Pojištení mám ke kartě zdarma, takže to řešit nemusím.
Jsem natěšená jak ratlík, tím pádem do sebe sotva dostanu jeden jogurt. Ani ho nemixuju, je to zbytečné.
Kolem jedenácté už jsem hotová a sedím v křesle v obýváku. Napadá mě, že bych měla zavolat matce, jestli něco nechce přivézt.
 'Koukni na novou kolekci šátků od Hermése,' říká nadšeně.
Ach jo, máti a šátky. Jako by jich neměla už aspoň padesát.
'Líbí se mi, hmm, počkej teď si nemůžu vzpomenout na název,' odmlčí se, ale pokračuje: 'Najdu si to a pošlu ti zprávu.'
Ok, zase budu po celé Paříži shánět, co si máti zamane.
Za 5 minut esemeska: 'Fleurs et Papillons de Tissus- cerveny a kup makronky od laduree, ty prazsky se nedaj jist.'
Doufala jsem, že makronkám se pro tentokrát vyhnu. Nesnáším stání ve frontách a tomu se v Paříži moc nevyhnete a už vůbec ne u Laduree. Ale co bych pro vlastní matku neudělala... Mezi náma, stejně nemám na vybranou.

Do dvanácti zbývá asi 20 minut, tento čas trávím postováním fotek na instagram, aby chudáci, kteří nikam nejedou, pořádně záviděli.
Za pět minut dvanáct mi zvoní mobil- Nikola. Hlavou mi probleskne milion tragických scénářů od toho, že si ze mě dělala legraci po uletělo nám letadlo. Opatrně přijímám hovor a pořádně si oddechnu když řekne:
'Jsem před vchodem, jdeš už?'
'Za minutu jsem u tebe.'
---

Cesta na letiště probíhá poklidně, cesty jsou prázdné a přestože je venku -10 stupňů, díky vyhřívaným sedačkám Mercedesu máme pocit, že jedeme na St Barth.

--
Na Ruzyni, teda letišti Václava Havla (na ten nový název si snad nikdy nezvyknu) , je velice rušno. Potkáváme skupinu typických českých koupáků, kteří obléhají delegátku nějaké cestovky. Když zaslechnu: 'Mámo, oblíknem si ty sandály už tu, nee'? A onen chlap si začne z noh sundávat pohorky. Zježí se mi všechny vlasy na hlavě. Tito lidé nám dělají mezinárodní ostudu. Měly by se jim sebrat pasy.

--
Teď sedím v letadle a píšu, ozvu se později, protože začínají turbulence a polovina letadla začíná panikařit. Nechci ať si myslí, že přes ipad zařizuju atentát.