Česká ostuda a atentátnice v letadle

Je sedm ráno a budí mě bzučení iphonu. Vždyť je sobota, to přece není budík. Nebo jsem tak blbá, že jsem si ho nastavila? Pomyslím si a ještě se zalepenýma očima šmátrám po mobilu. Na obrazovce vidím fotku Nikoly, proč mi proboha volá tak brzo? 'Haló,' přikládám telefon k uchu. Ozve se nesrozumitelné pištění, jemuž nerozumím. Přisuzuji to svému rannímu ochromení smyslů, ale taky snížené inteligenci osoby na druhé straně. Nebo ne?
'Co říkáš?' Ptám se.
'Vstávej, jedem nakupovat!!' Jo, nízká inteligence, měla jsem pravdu. Obchody přede neotvírají dřív jak v devět.
A tolik povyku kvůli nákupům? Vůbec se mi nechce a tak rozespale odpovídám: 'Ani náhodou.'
'Ve dvě nám letí letadlo!'
Tato věta mě zázračně probere. 'Cooo? Faakt? Kaam?' Pištím úpně stejně jako Niki na začátku hovoru.
'Paříž! Ve dvanáct tě vyzvednu, buď ready.'
'Tak to je bomba, budu tě čekat. Na jak dlouho se mám sbalit?' Ptám se.
'V neděli večer se vracíme, stačí ti příručák.'
Rozloučíme se a jde se balit.
Miluju tyto nenadálé výlety. Na dovolenou do Karibiku umí jet každý, když to organizuje půl roku dopředu, ale já už za pár hodin budu v hlavním městě Francie. Jasně, mohla bych použít typické přívlastky jako hlavní město módy nebo kultury, ale z vlastních zkušeností to je především hlavní město černochů, muslimů a smradu. Naštěstí budeme bydlet na Champs- Elysees, tam smrad není nikdy!
Beru cestovatelskou Vuitton Neverfull, kterou české rádoby celebrity nosí jako luxusní doplněk do města, protože přece se řídí heslem když už kupuji Vuittonku, tak ať mám za ty prachy aspoň hodně místa a je tam co nejvíc monogramů, že jo.
Nicméně na rychlo výlety se hodí dokonale, takže beru kartáček, make-up, pár kousků oblečení a to nejdůležitější- kreditku! Pojištení mám ke kartě zdarma, takže to řešit nemusím.
Jsem natěšená jak ratlík, tím pádem do sebe sotva dostanu jeden jogurt. Ani ho nemixuju, je to zbytečné.
Kolem jedenácté už jsem hotová a sedím v křesle v obýváku. Napadá mě, že bych měla zavolat matce, jestli něco nechce přivézt.
 'Koukni na novou kolekci šátků od Hermése,' říká nadšeně.
Ach jo, máti a šátky. Jako by jich neměla už aspoň padesát.
'Líbí se mi, hmm, počkej teď si nemůžu vzpomenout na název,' odmlčí se, ale pokračuje: 'Najdu si to a pošlu ti zprávu.'
Ok, zase budu po celé Paříži shánět, co si máti zamane.
Za 5 minut esemeska: 'Fleurs et Papillons de Tissus- cerveny a kup makronky od laduree, ty prazsky se nedaj jist.'
Doufala jsem, že makronkám se pro tentokrát vyhnu. Nesnáším stání ve frontách a tomu se v Paříži moc nevyhnete a už vůbec ne u Laduree. Ale co bych pro vlastní matku neudělala... Mezi náma, stejně nemám na vybranou.

Do dvanácti zbývá asi 20 minut, tento čas trávím postováním fotek na instagram, aby chudáci, kteří nikam nejedou, pořádně záviděli.
Za pět minut dvanáct mi zvoní mobil- Nikola. Hlavou mi probleskne milion tragických scénářů od toho, že si ze mě dělala legraci po uletělo nám letadlo. Opatrně přijímám hovor a pořádně si oddechnu když řekne:
'Jsem před vchodem, jdeš už?'
'Za minutu jsem u tebe.'
---

Cesta na letiště probíhá poklidně, cesty jsou prázdné a přestože je venku -10 stupňů, díky vyhřívaným sedačkám Mercedesu máme pocit, že jedeme na St Barth.

--
Na Ruzyni, teda letišti Václava Havla (na ten nový název si snad nikdy nezvyknu) , je velice rušno. Potkáváme skupinu typických českých koupáků, kteří obléhají delegátku nějaké cestovky. Když zaslechnu: 'Mámo, oblíknem si ty sandály už tu, nee'? A onen chlap si začne z noh sundávat pohorky. Zježí se mi všechny vlasy na hlavě. Tito lidé nám dělají mezinárodní ostudu. Měly by se jim sebrat pasy.

--
Teď sedím v letadle a píšu, ozvu se později, protože začínají turbulence a polovina letadla začíná panikařit. Nechci ať si myslí, že přes ipad zařizuju atentát.